Jako mnoho příslušníků  československého letectva i on z okupované vlasti unikl.  15. července 1939 přešel polské hranice.  Po čtrnáctidenním pobytu odplová na lodi „Chrobri“ ze Gdyně do Francie,  kde se  1. srpna vyloďuje  v  Bologne.  Po dvouměsíční čekání v Paříži,  je  odeslán do elementární pilotní školy v La Rochelle. 17. Ledna 1940  je  poslán do bombardovací školy v Istres,  která  byla v květnu evakuována do severní Afriky. Z Marseille tak odplouvá do Alžíru odkud se přesouvá do Tafaraoni kde pokračuje ve  výcviku.  Po podepsání  příměří  mezi  Francií  a  Německem  je  propuštěn  se  svazku francouzského letectva.  S transportem  kpt. Běšiny odjíždí do Casablancy a odtud lodí do Gibraltaru. Odtud  lodí  „Neuralia“  odplouvá do Anglického Liverpoolu,  kde se  12. července 1940 vyloďuje a je odeslán do tábora  československých  jednotek v Cholmondeley.  Po  čtrnácti dnech je odeslán do čs. depa v Cosfordu.  V březnu 1941  konečně nastupuje k elementárnímu  pilotnímu výcviku k jednotce No. 3 E.F.T.S. na letišti Watchfield.  V srpnu se přesouvá k operační výcvikové jednotce No. 58 O.T.U. působící  z  letiště  Grangemouth.  Tu ukončuje  15.9.41  a  o  dva  dny  později  je  přidělen  k  313. československé  stíhací squadroně,  která vznikla v květnu 1941 v severní Anglii.  Koncem roku 1941 se  313. squadrona stává součástí elitního Hornchurského křídla  11. skupiny,  která nesla hlavní tíhu denních  ofenzivních operací nad okupovanou západní  Evropou.  „Třistatřináctka“  vyzbrojená  tehdy nejmodernějšími britskými  stíhačkami  Spitfire Mk.VB  tak  po  následující  půlrok  podnikala  mnoho ofenzivních letů typu Circus a Rhubarb.  Naši  piloti bojovali proti zkušeným německým letcům,  kteří měli ve své výzbroji tehdy zcela nové a výkonné stroje Focke-Wulf Fw 190 které Spitfiry VB v mnoha ohledech  při  leteckých  soubojích  předčili,  o čemž se zanedlouho přesvědčil i samotný Karel Pavlík. Osudným se mu stal 5. květen 1942.

 

Toho dne  účinkoval  Hornchurský Wing  v  operaci  Circus 157 jako výškový kryt přímého doprovodu šesti Bostonů.  Jejich úkolem byla likvidace elektrárny Sequedin u Lille na severu Francie. Karel Pavlík odstartoval jako číslo Václava Jíchy chránit bombardéry se svým Spitfire Mk.VB  BM261 RY-L v modré sekci před 15 hodinou z letecké základny Fairlop u Londýna.  Krátce nato z Hornchurch odstartovala i 122. squadrona v jejímž čele stál československý letec  František Fajtl.  Během  přibližování  se  k cíli, byly  spatřeny  FW-190  a  Bf-109,  jež  se  přiblížily na distanci  několika mil ze směru od  Ostende a sledovaly trasu skupiny.  Poté  co  Bostony  svrhly  svůj  náklad  a  odpoutaly  se  od  cíle,  zjevila  se doprovodu za zády o 600 m výše smečka fockewulfů od JG 26, jež se dostavila na scénu od St. Omer. Krátce  po  půl čtvrté  odpolední  se  obě skupiny nepřátel spustily k útoku.  Velící  třistatřinácté  F/Lt Stanislav  Fejfar  vydal  rozkaz  svým  pilotům  k  brejku  a  nastala  bojová  skrumáž,  jež  vyůstila v individuální střety.  Přestože  Čechoslováci  uspěli  v  lítém  boji  třemi  zničenými  nepřáteli a jedním pravděpodobně,  přesto  sami  nevyšli  zcela  vítězně.  Sestřeleno  bylo  pět  Spitfirů  z  313.  a  122. squadrony.  Čerstvě  jmenovaný  velitel  122. squadrony  S/Ldr František Fajtl  jemuž  se po  zničení Bf-109 nezdařilo uniknout  kleštím dalších,  byl jediným  z  pěti  sestřelených  pilotů,  který přežil. Po nouzovém přistání dokázal promyšleně německým hlídkám a ve finále se vyhnout zajetí.  Do Británie se dostal po mnoha peripetiích až za tři měsíce.

 

Nebeské peklo však nepřežil Karel Pavlík.  Sestřelilo ho elitní německé stíhací eso a velitel 3/JG 26 Hauptmann Josef „Pipps“ Priller.  Pavlíkův Spitfire byl jeho 70. vítězství z celkových 101. které si během války tento bavorský rodák z Ingolstadtu nárokoval. Boj mladého českého pilota i jeho smutný konec zaznamenal jeho pokořitel na kazetě  fotokulometu a přivezl jej ve svém  FW-190  na základnu.  Záběry dostali označení  Film C.2036/II  Nr.94047/42,  kde střelba probíhá mezi 15:40-15:45 hod. Je tedy jasné,  že Pavlík byť napaden, odolával manévrováním ve snaze vyváznout, a to plných pět minut.  To je v případě opozice takovému esu nemálo. Nakonec plzeňský rodák podlehl.  Jeho sestřelený Spitfire řítící se k zemi ve smrtelné piruetě se zabořil do úpatí vrchu Kemmel.  Ještě v roce  1942 se němci snažili letadlo zabořené 7 metrů hluboko do jílu vykopat,  ale marně.  U kráteru tedy zůstal jen křížek s nápisem “neznámý pilot”.  Neuspěla ani britská vojenská jednotka,  která se o totéž pokusila  6. září 1944,  krátce po osvobození oblasti.  Určit totožnost československého pilota se podařilo až v červnu 1945, kdy byla velká část jeho Spitfiru vyproštěna z hutného modrého jílu a identifikován pilot, stále přikurtovaný v sedačce v pilotní kabině. Přitom bylo zjištěno, že jíl tělo pilota velmi dobře uchoval a že bezprostřední příčinou jeho smrti byl zásah střelou ještě ve vzduchu.  Na zem dopadl již mrtvý. Že jde o Karla Pavlíka vyšlo najevo podle jeho jména napsaného proti předpisům na vnitřní straně jedné z jeho vysokých kožených leteckých bot, které měl obuté.  Karel Pavlík byl pohřben se všemi vojenskými poctami 20. srpna 1945 v Belgii na vojenském hřbitově Ypres Town Extension CWGC vedle svých spolubojovníků z operace Circus 157.

Rodiče Karla Pavlíka nikdy neměli možnost jeho hrob v Belgii navštívit, nevěděli, kde je jejich syn pochován. Až po jejich smrti o dvacet let mladší Karlova sestra Anna Jusková (před časem zemřela) navštívila v Ypres s manželem jeho hrob poprvé v roce 1991,  tedy po 49 letech od Karlovy tragické smrti.  Pavlíkova dcera Carole Fenn se narodila několik měsíců po jeho smrti. Žije v Anglii a od matky věděla, že byljejím tatínkem československý letec. Dostala po něm jméno Carole. Teprve před pár lety zjistila,  kde je pochován. Myslela, že jeho letadlo explodovalo a na místě nehody nic nezůstalo, proto po něm zpočátku nepátrala. Vyrostla spolu s matkou a prarodiči.  Když  jí  bylo  15 let,  vzala  si  matka  amerického  letce a odjela s ním žít do  Spojených států.  Carole  zůstala s prarodiči v Anglii. V padesáti letech se přece jen rozhodla po otci a všem, co se tehdy odehrálo, pátrat. Dcera se dostala ke knize o operaci Circus 157, kterou napsal historik Dirk Decuypere. Byla v ní zmínka právě o jejím nikdy nepoznaném dědečkovi a historika vyhledala po internetu. Tak se dostali v roce 2011 až k jeho hrobu do Ypres, kde dostala i kus pláště z jeho Spitfiru. Při té příležitosti se také poprvé setkala se svojí tetou Annou.