Plzeňský rodák Karel Pavlík byl vyučený lakýrník a písmomalíř. Letecký výcvik absolvoval v akci  1000 nových pilotů v letech 1936 až 37. Svůj  pilotní průkaz pro turistické létání  č.1470  získal  27. dubna 1938.  Byl  členem  Západočeského aeroklubu  působícího  z  Borského letiště,  kde létal udržovací výcvik na letounech Praga E-39. Měl ale vyšší touhu než sportovní létání, tou bylo stát se vojenským letcem. 22. března  1938  byl  uznán schopným konat  službu vojáka  Čsl. armády.  14.srpna  1938  vstoupil  do pilotního pokračovacího výcviku u L.A. 1. března 1939 nastoupil vojenskou službu  u  1.let.pluku  T.G.M. Po čtrnácti dnech na vojně ale německé vojsko obsadilo Čechy a Moravu.

Jako mnoho příslušníků  československého letectva i on z okupované vlasti unikl.  15. července 1939přešel polské hranice.  Po čtrnáctidenním pobytu odplouvá na lodi „Chrobry“ ze Gdyně do Francie, kdese 1. srpna vyloďuje v Boulogne.  Po dvouměsíčním čekání v Paříži  je odeslán do elementární pilotní školy v La Rochelle. 17. ledna 1940  je  poslán do bombardovací školy v Istres,  která  byla v květnu evakuována do severní Afriky. Z Marseille tak odplouvá do Alžíru, odkud se přesouvá do Tafaraoni, kde pokračuje ve  výcviku.  Po podepsání  příměří  mezi  Francií  a  Německem  je  propuštěn  se  svazku francouzského letectva.  S transportem  kpt. Běšiny odjíždí do Casablancy a odtud lodí na Gibraltar, ze kterého následovně na  lodi  „Neuralia“  odplouvá do anglického Liverpoolu,  kde se  12. července 1940 vyloďuje a je odeslán do tábora  československých  jednotek v Cholmondeley.  Po  čtrnácti dnech je odeslán do čs. leteckého depa v Cosfordu, kde je  27. července podle vojenských záznamů oficiálně přijat do Royal Air Force (RAF). V březnu 1941  konečně nastupuje k elementárnímu  pilotnímu výcviku k jednotce No. 3 E.F.T.S. na letišti Watchfield. V srpnu se přesouvá k operační výcvikové jednotce No. 58 O.T.U. působící  z  letiště  Grangemouth.  Výcvik ukončuje  15.9.1941  a  o  dva  dny  později  je  přidělen  k  313. československé  stíhací peruti, která vznikla 10. května 1941 v severní Anglii. Koncem roku 1941 se  313. peruť stává součástí elitního hornchurchského křídla  11. skupiny,  která nesla hlavní tíhu denních  ofenzivních operací nad okupovanou západní  Evropou.  „Třistatřináctka“,  vyzbrojená  tehdy nejmodernějšími britskými  stíhačkami  Spitfire Mk.VB,  tak  po  následující  půlrok  podnikala  mnoho ofenzivních letů typu Circus a Rhubarb.  Naši  piloti bojovali proti zkušeným německým letcům,  kteří měli ve své výzbroji tehdy zcela nové a výkonné stroje Focke-Wulf Fw 190, které Spitfiry VB v mnoha ohledech  při  leteckých  soubojích  předčily,  o čemž se zanedlouho přesvědčil i samotný Karel Pavlík.  Osudným se mu stal 5. květen 1942. 

Toho dne se hornchurchské křídlo (nebo Hornchurch Wing) zúčastnilo operace Circus 157 jako výškový kryt přímého doprovodu šesti bombardérů Boston.  Jejich úkolem byla likvidace elektrárny Sequedin u Lille na severu Francie. Karel Pavlík odstartoval jako číslo Václava Jíchy chránit bombardéry se svým Spitfirem Mk.VB  BM261 RY-L v modré sekci před 15 hodinou z letecké základny Fairlop u Londýna.  Krátce nato z Hornchurch odstartovala i 122. peruť, v jejímž čele stál československý letec  František Fajtl.  Během  přibližování  se  k cíli byly  spatřeny  FW 190  a  Bf 109,  jež  se  přiblížily na vzdálenost  několika mil ze směru od  Ostende a sledovaly trasu skupiny. Nicméně v ten samý moment se zjevila doprovodu (Spitfirů 313. a 122. perutě) za zády o 600 m výše smečka 15 Focke-Wulfů od JG 26, jež se dostavila na scénu od St. Omer a dalších 6 Focke-Wulfů, které přiletěly od Ostende na východě. Krátce  po  půl čtvrté  odpolední  se  obě skupiny nepřátel pustily do zuřivé šarvátky („dog fight“). Velitel  třistatřinácté  F/Lt Stanislav  Fejfar  vydal  rozkaz  svým  pilotům  k brejku a  nastala  bojová  skrumáž,  jež  vyústila v individuální střety. Boj trval pouhých 20 minut. Přestože  piloti hornchurchského křídla uspěli  v  lítém  boji  třemi  zničenými  nepřáteli a jedním pravděpodobně,   sami  nevyšli  zcela  vítězně. Sestřeleno  bylo  pět  Spitfirů  z  313.  a  122. perutě, čtyři piloti v boji padli.  Čerstvě  jmenovaný  velitel  122. squadrony  Sqn/Ldr František Fajtl,  jemuž  se po  zničení Bf-109 nezdařilo uniknout  kleštím dalších,  byl jediným  z  pěti  sestřelených  pilotů,  který přežil. Po nouzovém  přistání v severní Francii  dokázal  promyšleně  uniknout  německým hlídkám a ve finále se vyhnout zajetí.  Do Británie se dostal po mnoha peripetiích až za tři měsíce. 

Nebeské peklo však nepřežil Karel Pavlík.  Sestřelilo ho elitní německé stíhací eso a velitel 3/JG 26 Hauptmann Josef „Pipps“ Priller.  Pavlíkův Spitfire byl jeho 70. vítězství z celkových 101, které si během války tento bavorský rodák z Ingolstadtu nárokoval. Boj mladého českého pilota i jeho smutný konec zaznamenal jeho pokořitel na kazetě  fotokulometu a přivezl jej ve svém  FW 190  na základnu.  Záběry dostaly označení  Film C.2036/II  Nr.94047/42,  kde střelba probíhá mezi 15:40-15:45 hod. Je tedy jasné,  že Pavlík byť napaden, odolával manévrováním ve snaze vyváznout, a to plných pět minut.  To je v případě opozice takovému esu nemálo. Nakonec plzeňský rodák podlehl. Jeho sestřelený Spitfire řítící se k zemi ve smrtelné piruetě se zabořil do úpatí vrchu Kemmel v Belgii blízko francouzských hranic.  Ještě v roce  1942 se Němci snažili letadlo zabořené 7 metrů hluboko do jílu vykopat,  ale marně.  U kráteru tedy zůstal jen křížek s nápisem “neznámý pilot”.  Neuspěla ani britská vojenská jednotka,  která se o totéž pokusila  6. září 1944,  krátce po osvobození oblasti.  Určit totožnost československého pilota se podařilo až 20. července 1946, kdy byla velká část jeho Spitfiru vyproštěna z hutného modrého jílu a identifikován pilot, stále přikurtovaný v sedačce v pilotní kabině. Přitom bylo zjištěno, že jíl tělo pilota velmi dobře uchoval a že bezprostřední příčinou jeho smrti byl zásah střelou ještě ve vzduchu.  Na zem dopadl již mrtvý. Že jde o Karla Pavlíka vyšlo najevo podle jeho kmenového čísla, které si zapsal na hedvábnou vložku svých leteckých rukavic. Karel Pavlík byl pohřben se všemi vojenskými poctami 20. srpna 1946 v Belgii na vojenském hřbitově Ypres Town Extension CWGC vedle svých spolubojovníků z operace Circus 157. 

Rodiče Karla Pavlíka nikdy neměli možnost jeho hrob v Belgii navštívit, nevěděli, kde je jejich syn pochován. Až po jejich smrti o dvacet let mladší Karlova sestra Anna Jusková (před časem zemřela) navštívila v Yprech s manželem jeho hrob poprvé v roce 1991,  tedy po 49 letech od Karlovy tragické smrti.  Pavlíkova dcera Carole Fenn se narodila několik měsíců po jeho smrti. Žije v Anglii a od matky věděla, že byl jejím tatínkem československý letec. Dostala po něm jméno Carole. Teprve před pár lety zjistila,  kde je pochován. Při té příležitosti se také poprvé setkala se svojí tetou Annou. Vyrostla spolu s matkou a prarodiči.  Když  jí  bylo  15 let,  vzala  si  matka  amerického  letce a odjela s ním žít do  Spojených států.  Carole  zůstala s prarodiči v Anglii. V padesáti letech se přece jen rozhodla po otci a všem, co se tehdy odehrálo, pátrat. 

Na bojovníky jako Karel Pavlík  by se nemělo zapomínat, protože i když nebyli leteckými hvězdami, byli určitě hvězdným prachem na cestě těch československých vzdušných velikánů. A právě s obrovským přispěním stovek těchto vlastenců, nenápadných hrdinů, bylo Československo ve druhé světové válce osvobozeno. 19. října 2018 by bylo Karlu Pavlíkovi sto let jako naší Československé republice. „Poutníče postůj a pokloň se jejich památce – zemřeli pro vlast!“