
Plzeňský rodák Karel Pavlík byl vyučený lakýrník a písmomalíř. Letecký výcvik absolvoval v akci 1000 nových pilotů v letech 1936 až 37. Svůj pilotní průkaz pro turistické létání č.1470 získal 27.4.1938. Byl členem Západočeského aeroklubu působícího z Borského letiště, kde létal udržovací výcvik na letounech Praga E-39. Měl ale vyšší touhu než sportovní létání, tou bylo stát se vojenským letcem. 22 března 1938 byl uznán schopným konnat službu vojáka Čsl. armády. 14.srpna 1938 vstoupil do pilotního pokračovacího výcviku u L.A. 1. března 1939 nastoupil vojenskou službu u 1.let.pl. T.G.M. Po čtrnáctidenní vojně, obsadilo německé vojsko Čechy a Moravu.
Jako mnoho příslušníků československého letectva i on z okupované vlasti unikl. 15. července 1939 přešel polské hranice. Po čtrnáctidenním pobytu odplová na lodi „Chrobri“ ze Gdyně do Francie, kde se 1. srpna vyloďuje v Bologne. Po dvouměsíční čekání v Paříži, je odeslán do elementární pilotní školy v La Rochelle. 17. Ledna 1940 je poslán do bombardovací školy v Istres, která byla v květnu evakuována do severní Afriky. Z Marseille tak odplouvá do Alžíru odkud se přesouvá do Tafaraoni kde pokračuje ve výcviku. Po podepsání příměří mezi Francií a Německem je propuštěn se svazku francouzského letectva. S transportem kpt. Běšiny odjíždí do Casablancy a odtud lodí do Gibraltaru. Odtud lodí „Neuralia“ odplouvá do Anglického Liverpoolu, kde se 12. července 1940 vyloďuje a je odeslán do tábora československých jednotek v Cholmondeley. Po čtrnácti dnech je odeslán do čs. depa v Cosfordu. V březnu 1941 konečně nastupuje k elementárnímu pilotnímu výcviku k jednotce No. 3 E.F.T.S. na letišti Watchfield. V srpnu se přesouvá k operační výcvikové jednotce No. 58 O.T.U. působící z letiště Grangemouth. Tu ukončuje 15.9.41 a o dva dny později je přidělen k 313. československé stíhací squadroně, která vznikla v květnu 1941 v severní Anglii. Koncem roku 1941 se 313. squadrona stává součástí elitního Hornchurského křídla 11. skupiny, která nesla hlavní tíhu denních ofenzivních operací nad okupovanou západní Evropou. „Třistatřináctka“ vyzbrojená tehdy nejmodernějšími britskými stíhačkami Spitfire Mk.VB tak po následující půlrok podnikala mnoho ofenzivních letů typu Circus a Rhubarb. Naši piloti bojovali proti zkušeným německým letcům, kteří měli ve své výzbroji tehdy zcela nové a výkonné stroje Focke-Wulf Fw 190 které Spitfiry VB v mnoha ohledech při leteckých soubojích předčili, o čemž se zanedlouho přesvědčil i samotný Karel Pavlík. Osudným se mu stal 5. květen 1942.
Toho dne účinkoval Hornchurský Wing v operaci Circus 157 jako výškový kryt přímého doprovodu šesti Bostonů. Jejich úkolem byla likvidace elektrárny Sequedin u Lille na severu Francie. Karel Pavlík odstartoval jako číslo Václava Jíchy chránit bombardéry se svým Spitfire Mk.VB BM261 RY-L v modré sekci před 15 hodinou z letecké základny Fairlop u Londýna. Krátce nato z Hornchurch odstartovala i 122. squadrona v jejímž čele stál československý letec František Fajtl. Během přibližování se k cíli, byly spatřeny FW-190 a Bf-109, jež se přiblížily na distanci několika mil ze směru od Ostende a sledovaly trasu skupiny. Poté co Bostony svrhly svůj náklad a odpoutaly se od cíle, zjevila se doprovodu za zády o 600 m výše smečka fockewulfů od JG 26, jež se dostavila na scénu od St. Omer. Krátce po půl čtvrté odpolední se obě skupiny nepřátel spustily k útoku. Velící třistatřinácté F/Lt Stanislav Fejfar vydal rozkaz svým pilotům k brejku a nastala bojová skrumáž, jež vyůstila v individuální střety. Přestože Čechoslováci uspěli v lítém boji třemi zničenými nepřáteli a jedním pravděpodobně, přesto sami nevyšli zcela vítězně. Sestřeleno bylo pět Spitfirů z 313. a 122. squadrony. Čerstvě jmenovaný velitel 122. squadrony S/Ldr František Fajtl jemuž se po zničení Bf-109 nezdařilo uniknout kleštím dalších, byl jediným z pěti sestřelených pilotů, který přežil. Po nouzovém přistání dokázal promyšleně německým hlídkám a ve finále se vyhnout zajetí. Do Británie se dostal po mnoha peripetiích až za tři měsíce.
Nebeské peklo však nepřežil Karel Pavlík. Sestřelilo ho elitní německé stíhací eso a velitel 3/JG 26 Hauptmann Josef „Pipps“ Priller. Pavlíkův Spitfire byl jeho 70. vítězství z celkových 101. které si během války tento bavorský rodák z Ingolstadtu nárokoval. Boj mladého českého pilota i jeho smutný konec zaznamenal jeho pokořitel na kazetě fotokulometu a přivezl jej ve svém FW-190 na základnu. Záběry dostali označení Film C.2036/II Nr.94047/42, kde střelba probíhá mezi 15:40-15:45 hod. Je tedy jasné, že Pavlík byť napaden, odolával manévrováním ve snaze vyváznout, a to plných pět minut. To je v případě opozice takovému esu nemálo. Nakonec plzeňský rodák podlehl. Jeho sestřelený Spitfire řítící se k zemi ve smrtelné piruetě se zabořil do úpatí vrchu Kemmel. Ještě v roce 1942 se němci snažili letadlo zabořené 7 metrů hluboko do jílu vykopat, ale marně. U kráteru tedy zůstal jen křížek s nápisem “neznámý pilot”. Neuspěla ani britská vojenská jednotka, která se o totéž pokusila 6. září 1944, krátce po osvobození oblasti. Určit totožnost československého pilota se podařilo až v červnu 1945, kdy byla velká část jeho Spitfiru vyproštěna z hutného modrého jílu a identifikován pilot, stále přikurtovaný v sedačce v pilotní kabině. Přitom bylo zjištěno, že jíl tělo pilota velmi dobře uchoval a že bezprostřední příčinou jeho smrti byl zásah střelou ještě ve vzduchu. Na zem dopadl již mrtvý. Že jde o Karla Pavlíka vyšlo najevo podle jeho jména napsaného proti předpisům na vnitřní straně jedné z jeho vysokých kožených leteckých bot, které měl obuté. Karel Pavlík byl pohřben se všemi vojenskými poctami 20. srpna 1945 v Belgii na vojenském hřbitově Ypres Town Extension CWGC vedle svých spolubojovníků z operace Circus 157.
Rodiče Karla Pavlíka nikdy neměli možnost jeho hrob v Belgii navštívit, nevěděli, kde je jejich syn pochován. Až po jejich smrti o dvacet let mladší Karlova sestra Anna Jusková (před časem zemřela) navštívila v Ypres s manželem jeho hrob poprvé v roce 1991, tedy po 49 letech od Karlovy tragické smrti. Pavlíkova dcera Carole Fenn se narodila několik měsíců po jeho smrti. Žije v Anglii a od matky věděla, že byljejím tatínkem československý letec. Dostala po něm jméno Carole. Teprve před pár lety zjistila, kde je pochován. Myslela, že jeho letadlo explodovalo a na místě nehody nic nezůstalo, proto po něm zpočátku nepátrala. Vyrostla spolu s matkou a prarodiči. Když jí bylo 15 let, vzala si matka amerického letce a odjela s ním žít do Spojených států. Carole zůstala s prarodiči v Anglii. V padesáti letech se přece jen rozhodla po otci a všem, co se tehdy odehrálo, pátrat. Dcera se dostala ke knize o operaci Circus 157, kterou napsal historik Dirk Decuypere. Byla v ní zmínka právě o jejím nikdy nepoznaném dědečkovi a historika vyhledala po internetu. Tak se dostali v roce 2011 až k jeho hrobu do Ypres, kde dostala i kus pláště z jeho Spitfiru. Při té příležitosti se také poprvé setkala se svojí tetou Annou.