16.08.2020
Operace Návrat
Asi dva měsíce zpátky začali naši přátelé připravovat připomínku návratu našich letců z Británie dne 13.8.1945 příletem větší skupiny povětšinou sportovních letadel na Ruzyni o víkendu 15. a 16. srpna.
Všechny tyto tři podmínky byly nakonec splněny. Pouze jsme zavrhli variantu přistání, jednak s érem byly v posledních týdnech jisté potíže, které se sice vyřešily, ale pro sichr... Druhý důvod je, že kvůli zavřené dráze 12/30 by to znamenalo rolování až z dráhy 06/24, a to by Spitfire nedal bez přehřátí motoru. Ale nevadí, přiletím nad pomník a třeba dám nad letištěm nějakou akrobacii. Tuto variantu jsme ale po jednání na Úřadu pro civilní letectví zavrhli, jižní (stará) část letiště Ruzyně, kde byla akce plánovaná, je momentálně plná odstavených letadel, stavební techniky, návštěvníků tzv. Runway parku na prahu bývalé dráhy 22 a tedy volného prostoru pomálu. S akrobacií by to bylo potřeba pojmout jako LVV, letecké veřejné vystoupení, a na jeho organizaci už není čas. Ale pokud budu létat rovně nad volnou plochou a řídící letového provozu to povolí, není námitek. Dobrá, takhle to stačí!
V sobotu ráno se na několika letištích v relativní blízkosti Prahy sešly posádky letadel, které se vzpomínkového letu měly zúčastnit. Roudnice a Plzeň byly hlavní, některé letouny ale čekaly i v Podhořanech a v Rakovníku. Jenže příroda stála proti všem. V Plzni by to sice možná bylo na okruhy, ale cestou k Praze se mraky válely po zemi. V Podhořanech mlha, v Roudnici taky, v Rakovníku komíny továrny Rako zapíchnuté do mraků. A předpověď tristní, déšť a bouřky. Celkem asi dvacet nás postávalo v Plzni před hangárem, oči upřené na nebe a do mobilů na aplikaci s meteorologickými zprávami z Ruzyně. 3km dohlednost, mraky v 60m. 4km, mraky ve 120m. A zprávy z trati ještě horší, u Berouna zeď z mlhy, u Hořovic mraky po zemi. Ne, tohle neklapne, a rozhodnutí musí padnout brzo. Dušan, hlavní organizátor akce, s viditelně těžkým srdcem celou leteckou část akce zrušil. Vcelku správně převážil rozumný názor, že s jednotlivým letounem by se tam možná za hoďku prokousat dalo, ale s velkou, koordinovanou skupinou dvaceti letadel z různých směrů v předem přesně stanovených časech by to bylo zbytečné riziko. Bohužel původně plánovaný přesun na další den, v počátcích akce zvažovaný, se kvůli nepříliš vstřícnému postoji jedné letištní složky uskutečnit už nedal. A tak letci nasedali do aut a na plánovaný pietní akt vyrazili po zemi.
Osiřel jsem. Pootevřený hangár, v něm Spitfire, stále svítící zelená od majitele i Řízení letového provozu, zájem od potenciálních diváků, neboť jsme akci den předtím avizovali na FB. Nakonec i zájem projevený ze strany Letiště Praha, v jejichž Runway Parku se o tomhle víkendu nachází i výstava našich kamarádů ze spolku Čeští RAFáci, kteří jezdí oživovat pro změnu naše akce. Takže když vzápětí přijel Horác s Krechonautama, tedy náš Kancléř a ministr propagandy s ministryní obchodu a tiskovin, padlo rozhodnutí, že my to neodpískáme, jen o den posuneme. Nedělní předpověď počasí byla totiž přímo skvělá.
Sedli jsme si dozadu na bar na kafe. Jak to tedy uchopit? Akce byla s Řízením letového provozu už dohodnutá a na zemi jsme de facto nic nepotřebovali. Takže poletíme dle prvotního plánu, jen o 24h později. Zájem indikovaný odezvou na FB byl značný. Objevily se tam ale dotazy na trať. Kudy tam poletíte? Chceme to éro vidět. To je vlastně hozená rukavice. Co kdybychom vyhlásili, že při tvorbě trati můžeme zapracovat pár požadavků? Dobrá, ministr propagandy Krechowski tedy postnul na FB příspěvek s dodatkem, že trať bude tam po D5 a zpět po Berounce, a kdo bude chtít, ať mu přeletíme nad hlavou, ať si napíše. Čekali jsme tak pět, šest žádostí.... jak naivní jsme byli!
Už v průběhu prvních minut přišla doslova smršť žádostí. A počty naskakovaly přímo exponenciálně. Jéžiš, snad jsme si nenadělali do bot! No uvidíme. Žádosti jsem rámcově projížděl, hledal místa v mapách, někdy to byla skoro bojovka, pokud to šlo, hned jsem odpovídal, jestli to půjde, nebo ne. Povětšinou to ale proveditelné bylo. V podvečer přišel čas na uzávěrku a zpracování trati. Naše ministryně obchodu a tiskovin Lenka (u nás jsou všichni ministři, i když je to třeba Ministerstvo popelnic a parkoviště) vzala papír a já začal diktovat. Do jednoho sloupku cesta tam, do druhého zpět. Svojkovice, Druztová, Hýskov, Štýlovna, Chrást, Břízsko.... celkem 35 bodů, přičemž dalších asi pět přibylo po uzávěrce. Po vypsání všech bodů na papír přišlo na řadu jejich seřazení. To jsme dělali ještě podle normální mapy. Nová Ves, Letkov, Rokycany.... Další v pořadí byla identifikace bodů v navigační aplikaci, podle které to poletím. Někdy to bylo snadné, někdy přišly na řadu souřadnice. Nutno tedy podotknout, že trať někdy dělala pěkné krkolomnosti a speciálně severně od Plzně vytvořily obce Dolany, Druztová, Česká Bříza, Hromnice a Žichlice křivku, kterou bych mohl pojmenovat snad jen jako Třemošenskou klikoidu.
Několik míst jsem musel odmítnout. Mladé paní, která chtěla Nýřany, jsem slíbil, že by to mohlo klapnout při odpoledním Horácově letu, stejně jako žadatelům ve Šťáhlavech a Spáleném Poříčí, ale Dobřichovice, ty už do toho fakt nezapadly, ačkoliv jsem to zpočátku slíbil. Večer cestou domů jsem nad tím ale přemýšlel. Ten konec úseku do Prahy by se dal přeci přeskládat, místo příletovky přes Beroun bych mohl přes Radotín, tím přidám kromě Dobřichovic i Černošice. Dobrá tedy! Trať se definitivně zafixovala a nezbývalo, než doufat, že do toho v neděli zase něco nehodí vidle.
Skoro to vypadá, že se těžiště akce přesunulo na přílet a odlet. Ale nebylo tomu tak! Zlatým hřebem stále zůstával průlet v blízkosti pomníku příletu našich letců v roce 1945, stojící v prostranství před Terminálem 3 (jih, tedy "staré letiště") a Úřadem pro civilní letectví. V plánu jsem měl přílet od Rudné, nízko nad letištní plochou, rychlostí přesně 460km/h (pro předpisové šťouraly :-) ) , proletět v náklonu za stoupání do 150m mezi terminálem a Runway parkem u prahu dráhy 22, pravou utaženou zatáčkou nad poli kolem Obchodního centra Šestka, jehož střešní parkoviště jsme vyhlásili jako nejlepší místo pro sledování evolucí, tohle celé pak kolem hangárů E, D, ABS, C a B ještě jednou, potom se otočit, vzít to celé proti směru hodinových ručiček a pak štandopéde přes letiště Kladno pryč. Na tuhle část jsem se těšil nejvíc.
Ráno jsem vyrazil k Plzni. Modré nebe u Berouna sice přešlo v hustou mlhu, ale protože nad tím bylo modro nebes a vrstva byla tenká, bylo zřejmé, že se to brzy rozpustí, což se také stalo. Cestou jsem zavolal vedoucímu směny na Approachi v Praze, tedy řídícímu, který ten den bude mít celou Ruzyni na povel, dohodnout se na konkrétním provedení. Hned zkraje bylo vidět, že tady bude dohoda dobrá a bez problému.
Na letiště jsem sice dorazil první, vzápětí ale přijeli ostatní včetně posádek včera uzemněných letounů, z nichž někteří přiletěli až z Nitry. Brzy to začalo být před hangárem jako v úlu. Trošku mě ale zarazilo určité množství lidí, kteří se začali procházet mezi letouny, přičemž zjevně nepatřili k žádné odlétávající skupině. Nezbylo mi než je požádat, aby z prostoru před hangárem odešli za plot, za chvíli to tu bude všechno spouštět. Jak jsme posléze zjistili, jeden lokální informační zdroj vypustil informaci o našem posledním Dni otevřeného hangáru s dodatkem o dnešku, která se dala pochopit tak, že i dnes máme DOH, navíc s ukázkou Spitfiru. A jéje, tohle budeme muset do budoucna lépe podchytit. Při letovém provozu tu veřejnost mít nemůžeme, z bezpečnostních důvodů.
Pomalu jsem se převlékl do cvičebního úboru, tj. komického převleku "béžový pytel brambor s kokosem na hlavě", vsunul do Spitfiru a čekal, až Kajča Toman vysype ze žlutý Anduly poslední várku vzduchem chlazených exemplářů homo sapiens, zneužívajících záchranné prostředky (padáky), abych mohl spustit a rolovat na vzlet. Do toho telefon z neznámého čísla. Že by tajná krásná ctitelka se žádostí o průlet? Nikoliv, vedoucí směny, tentokrát přímo na věži na Ruzyni, pro upřesnění času a tratě. A že už jsme očekáváni! Super, tak to vypadá, že to klapne. Ledva se nad letištěm otevřely vrchlíky padáků, zapl jsem hlavní vypínač, se syčením se otevřely chladiče glykolu a oleje pod křídly, otevřel jsem palivový kohout, s hlubokým hlasitým bzučením se rozeběhlo elektrické předmazání motoru, potom se slabším bzučením na chvilku palivová pumpa, nastříkal jsem primerem palivo do sání, zmáčkl současně tlačítko startéru a bobiny, mohutná čtyřlistá vrtule se začala protáčet. Zapl jsem magneta a okamžitě, s odfouknutím namodralého dýmu, se předemnou probudil k životu dvanáctiválcový Merlin svým charakteristickým prdlavým zvukem, který bude v příští hodině rozsévat nad krajinou zvuk, který pro někoho byl zvukem smrti a zkázy, pro jiného (a troufnu si říct, že pro většinu našich předků), zvukem svobody, stejně jako Herculesy, Double Waspy, AŠ-82FN nebo VK-105. Určitě se ale najdou škarohlídi, kteří pohlédnou k nebi se slovy "jdi s tím kraválem do hajzlu", ale pevně věřím, že to bude jen naprosté minimum.
Teploty motoru stoupaly, začal jsem pojíždět na vyčkávací místo dráhy 06 v Líních. První žádost o průlet byla hned z Nové Vsi za letištěm, ti to budou mít hned po vzletu. Pak je Hradiště na okraji Plzně a letiště Letkov. Připravuji si tedy jejich frekvenci. Motorová zkouška, vše v pořádku, čekám na přistání Cessny 150 a vstupuji na dráhu. Volno pro vzlet, říká mi dispečer z veže do rádia a já můžu pomalu začít přidávat plyn. Zvuk Merlinu se z prdlání mění na temné dunění, Spitfire se dává do pohybu. Je to kočičák, ve skutečnosti ale velmi krotký, směr při vzletu drží snadno, a za chvíli se odlepuje při rychlosti 160km/h, s motorem nastaveným na plnění +6, což odpovídá pouhým tisíci a jednomu stu koní, tedy zhruba jen dvou třetinám maximálního výkonu. Zrychluji v mírném stoupání na rychlost 290km/h a v ní pokračuji zhruba do 300m. Horizont, ubrat plyn, rychlost roste, zamířit na Hradiště, přejít na Letkov, zahlásit se. "Po vzletu z 26 jeden aerovlek, za ním volno". Aerovlek v dohledu, vyhýbám se Koterovu a klesám do průletu nad dráhou. Frnk, hangáry jsou za mnou, stoupu, točím po dálnici na Rokycany, ladím rádio, "Rokycany, dobrý den", na rádiu nikdo, ve vzduchu také ne, na letišti kouká pár lidi, na boost +4 rozjíždím na 400km/h, průlet nad dráhou, pravá strmá stoupavá zatáčka nad město, v mžiku mám asi 500m nad zemí, nad středem Rokycan se otáčím vlevo, směr Svojkovice, pouštím Spitfire do klesání, objednavatel mi psal, že bude mávat bílým praporem, ale nic při té rychlosti nevidím, přecházím do stoupání přes lesy, připravuji si frekvenci Hořovic, modelářské letiště Kařízek, frrrrnk, pak Zbiroh, ten je támhle, volám Hořovice, na letišti vše na zemi, ale letištní zónou prolétává nějaká Cessna a zrovna mým směrem, jsme na spojení, vyhledáváme se, jdu do průletu nad dráhou 06, pravý náklon, koukám po Cessně, támhle je, tahám do strmého stoupání nad Hořovice, další je Felbabka, to je srandovní název, tomu jsem se smál jako malej kluk když jsem s taťkou jeli na výlet na Plešivec, předlétávám Cessnu, klesám, Felbabka, točím pravou dvěstěsedmdesátku do nového kurzu, sakra navigace v ipadu se z toho točení pomátla, kde budou ty Otmíče, támhle někde, chytni se ty potvoro nebo to netrefím, tak dobrý, ukazuje to, jsem správně, to bude támhle za tím návrším, frrrnk, pak Svatá, to bude támhle na kopci, to bude snadný, tam to vezmu zatáčkou kolem obce zpátky na Králův Dvůr, to znám, to je na dálnici, dobrý, teď doleva na Hýskov, samozřejmě že vím kde je, ale musel jsem kluky trošku tahat na gumě, že to netrefím, jakože to není ani na mapě, ani na globusu a asi to ani neexistuje, kopec, les, Hýskov, točím doprava po řece, přes Beroun ve 300m, vlevo byl požadavek na Závodí, vpravo chtěli Zavadilku, to je dál než jsem myslel, ale už je za mnou, vracet už se nebudu, 122,160 Ruzyně ATIS, informace "Q" 1015, ladím Approach, támhle je ten hrad co si od dětství pletu s Křivoklátem, oba jsou starý a na Berounce, kdo si to má pamatovat, tam zakroužím a šup po řece, Dobřichovice, 1982, máma na pohřbu prababičky na Moravě, dostal mě na starost táta, kterej tam něco školil, já si jako capart hrál s kalkulačkou, to nebylo jak dneska, to bylo CVAK CVAK CVAK, bylo mi asi pět let, rušil jsem tam, táta za mnou jde od tabule, kalkulačku mi bere a říká ať teď neruším, tak to jsou pro mě Dobřichovice, točím přes Černošice na vstupní bod Echo, to je Radotín, Ruzyně radar, Golf Mike X-ray Victor India, dobrý den, Quebec, 1015, za okamžik Echo, "Spitfire, máte povolené dle potřeby, Echo Tango, nastavte odpovídač 3316, a prosím vás, mohli byste to pak vzít přes Žilinu, to je kousek za Kladnem", no jasně, Žilinu znám a mám v plánu, bydlí tam kamarád z elemetnárky Karel, ale helejtese, Ruzyně, mohl bych místo standardních max 2500 stop dostat strop 3500 stop, budu to potřebovat trochu vytáhnout, jasně, není problém, čekáme na vás, přejděte na věž, ladím 134,560, dobrý den, čekejte prosím na Tangu, sedá nám Cirrus na dráhu 06, OK, není problém, Rudnou jsem taky slíbil, tak se to hodí, točím po D5 na jihozápad, Rudná cobydup, Spitfire tak máte nad letištěm volno, paráda, točím zpět. Ufff to je hoňka!
Mám 3000ft, plnění +6, přecházím do klesání na práh dráhy 30. Je to zvláštní, člověk by řekl, že to tady zná jako svoje boty. Lítám na Ruzyň v podstatě bez přestávky 20 let, ale znám jí jen ze země, nebo ze čtyř úhlů - finále dráhy 24,06,12 a 30. A najednou jsem pod úhlem si o 10 stupňů jiným a jako bych byl někde úplně jinde. Rychlost roste, skoro 500km/h, mířím někam ke křižovatce TWY L a R. Točím, mířím do prostoru severně starého terminálu, utahuji zatáčku a nad poli, jak jsem plánoval, obkružiji staré letiště kolem výcvikáče ŘLP, učňáku, OC Šestky, hangáru E, policajtů, a ještě jedno repeté. Všude na ploše vidím stát lidi, to není náhoda, to se muselo rozkřiknout. Po druhém průletu kolem Šestky, na jejíž střeše stojí lidi včetně mé drahé polovičky a kamarádů, se srovnávám podél dráhy 30 a táhnu do wingoveru. Ze strmého stoupání přecházím do levé souvratové zatáčky, nad hlavou se mi objevuje křížení drah 30 a 22, dnes již zrušené. To je prča, tak takhle jsem to tu fakt ještě nikdy neviděl, no je pravda že udělat to s Boeingem, tak jsem skončil. Vybírám klesání a jdu do posledního průletu kolem starého letiště, teď v opačném směru. Věžka si žádá průlet, beru to mezi Runway parkem, kde vidím stany RAFáckých reenactorů a plastový model Spitfiru, mávu jim křídly, a točím kolem věže. Na Mavericka z Topgunu to ale brát nebudu, jsem už přeci jen důstojný pán ve středních letech a hlavně nemůžu věžníkům rozbryndat kávu! Točím prudce vlevo nad dráhu 06/24 a mířím nad středisko ŘLP v Jenči, o což mě řídící požádali. Žehlím to nad dráhou, po Foxtrotu pojíždí Boeing a za ním Airbus mých bývalých zaměstnavatelů, čau kluci a držte se, doba je zlá, mířím nad Jeneč, pak točím na sever k Hřebči, tam bydlí pan Volejnička, před vesnicí tahám do stoupání a točím vlevo na letiště Kladno. Loučím se s Ruzyní a přecházím na frekvenci Kladna. Je to zvláštní, prolétal jsem tu prvních 16 let svého leteckého života, ale znám to jen z jedné strany, odsud, díky okrsku Ruzyně, vůbec. Jako bych byl někde jinde. Na Kladně by měli být všichni na zemi, volal jsem kamarádovi, co bude na rádiu, ať mě sledují na flightradaru a až se budu blížit, ať všechno uzemní. "Kladno Info, Gustav Marie Xaver Václav Ivan, do průletu dráhy 31", volám postaru nepředpisově, ale prostě mi to nedalo. "Ahoj, všechno na zemi, máš volno". Pleteňák, Kožovka, beru to mezi nima pravým náklonem, letiště je z tohoto úhlu schované za lesem, vyřítil jsem se v ostrém náklonu. Tak tady jsem začínal... támhle je Poubovna, v uších slyším "máš za ten průlet tejden zaracha a nečum jako ta kráva", no je fakt že udělat to se stopětkou zamlada, tak to bez povšimnutí neprojde. Před hangárem stojí aeroklubáci, nazdar hoši, Černý ovce jsou zpět! Ať žije junta! Srovnávám do osy drahy, za Dobrou točím zpět od úzkého okruhu, kolikrát jsem ho vystřihl s Blaníkem ani nevím, kolikrát jsem tu dělal úzkej okruh s pětsetdvacetšestkou nespočítám, no, to sis ale chlapče fandil, teď budeš mít poloměr zatáčky trochu větší, to vyjde až nad hangár, no, jak jseš starej tak jseš blbej, nesmíš lítat čtyřista. Srovnávám na plachtařský start na prahu dráhy 12, protahuju se kolem, nazdáááár, mávu křídlama a mizím na Žilinu. Čau Karle! Pak Kačici. Pak modelářské letiště v Lánech - tam si to vyžádal taky jeden řídící letového provozu. Stoupu k Novému domu nad Štýlovnu, kde si také objednali průlet, stahuju plyn na cesťák, rychlost klesá, výška roste, vydechuji. Teď to bude trochu volnější, začínám si to víc vychutnávat. Tady to dobře znám, to byl náš letištní prostor z Kladna, co jsem se tu ve výcviku nalétal! Prolétám nad samotou, koukám na hodinky. Jsem tu nějak brzo, čekal jsem, že budu muset čekat u Ruzyně, ale bylo to tam jako po másle. Tak to natáhnu k Lužné. Byl požadavek i na Lubnou, jenže já si to spletl, ale nevadí, alespoň udělám zvukovou kulisu návštěvníkům železničního muzea. Točím zpátky k řece, vychází to znovu přes Štýlovnu, budou to mít holt dvakrát. Letím po okraji Velké Bukové, támhle bydlí Venca, další kámoš z elementárky, dneska lítá u policajtů s helikopotvorama, a štráduju si to po řece Berounce k Plzni. Vykružuju každý záhyb řeky plné vodáků. Most přes řeku u Skryjí. Pošmourný podzimní den, je mi 19 let, sedím v prdprdprdprd stoprdce se čtyřválcovým motorem Walter Minor 4-III o výkonu 105koní, sleduji řeku a poprvé se předmnou tenhle most vynořuje. Sním o tom, že místo ve Zlínu 126 sedím v Hurricanu.... dej si pár facek, to se nikdy nestane, řekla mi ta rozumnější část mého já, a zahanben studem z vlastních postadolescentních snů jsem se tenkrát otočil zpátky na Kladno. Mám to před očima jako dnes. Měl jsem pravdu, to se nikdy nestalo, protože místo Hurricanu to byl Spitfire. Ale bylo to tenkrát taky krásný, ne že ne! Navigačně je to teď snadné, držím se řeky až k Břízsku. Tam taky byl požadavek, a je to sranda, neboť nedaleko mají rodiče mé drahé chajdu, tak to tam znám, kroužím kolem chajdy i Břízska, a hle, poprvé za dnešek vidím někoho mávat na dvoře. Vracím se na řeku a pokračuji dál. Chrást. Tady to začne. Tady je těch míst tolik za sebou, že nevěřím tomu, že to ta moje navigace dá. A už to vidím, nedá, ztrácí signál, ztrácí směr, musím improvizovat. Tohle budou Dolany, je tam most. Támhle Druztová, támhle Tarantíkov, támhle Česká Bříza. Kolem ní kroužím a hledám Žichlice a Hromnice - že by tyto dvě vsi vedle sebe? Asi jo, točím kolem nich, mířím na hřbitov, kde je pochován Antonín Liška, stíhač a autor jedné z nejkrásnějších knih o našem leteckém odboji, Jak se plaší smrt. Tak to bude těžší. To nedám, navigace se zbláznila z točení a já nemůžu hřbitůvek najít. Ale snad jsem byl alespoň blízko. Třemošná, Ledce, stoupám, půjdu nad Plzeň. Tam těch požadavků bylo tolik, že to vezmu nad Bolevák a pak tak nějak všude a nikde, snad jen tu Univerzitní 36 v místech bývalého letiště Bory najdu. Škvrňany, a mám skoro hotovo. Začínám cítit únavu, což ve Spitfiru narozdíl od Jaku-3 nikdy nebylo běžné. Čas mám dobrý, vezmu to tedy ještě k Nýřanům a pak přes blízké modelářské letiště, kde zrovna dnes mají akci náš ministr popelnic a parkoviště se svými náměstky. A pak už jen kolem Líní, myslím tím obec, nad letiště. Tam ještě jedna žádost ze včerejšího FB. "Pane pilot, moc moc prosim o průlet nad Hangárem 3 na letišti v Plzni Líních, děkuji". To napsala z žertu ministryně obchodu a tiskovin. Ženská bláznivá, co bych tam dělal? Já se s tím tak daleko tahat nebudu! Proletím radši nad dráhou. Boost -4´ rychlost klesá, stoupu do okruhu, podvozek ááá-dva-tři-zelená-ááá-dva-tři cvak. Vrtuli dopředu, rychlost 120, baseleg, klapky, finále 06, podrovnání, zkusím to na tři body, no na betonu nic moc, ta ostruha nějak shimmuje, asi se mi snaží říct, ať si tyhle blbosti nechám na trávu, vyjíždím přes B a T k Hangáru 3. Zastavuji, vypínám rádio, odpovídač, chcípu motor, vypínám magneta, hlavní vypínač a chvíli sedím nehnutě v kokpitu. Naši se vrátili... tehdy, ale i teď, po třičtvrtě století...
Byl to jeden z nejkrásnějších letů, co jsem kdy ve Spitfiru měl. Věřte nebo ne, ale hezčí než ty lety kolem doverských útesů.
Krásný byl ale i celý zbytek dne. Polétali jsme se Stearmanem i s pětsetdvacetšestkou, tím malým československým Spitfirem, a večer, v klidu, celý den zakončil náš kancléř Jirka Horák dalším letem ve Spitfiru, kdy nejen že doplnil Šťáhlavy a Spálené Poříčí, na které mi v poledne nezbylo místo, ale i znovu zabroukal nad Plzní.
Akce Návrat, tato rychlá ad hoc záležitost na alespoň částečné zaplnění mezery vzniklé sobotním fiaskem s počasím, byla nakonec docela úspěšná, soudě dle obrovského množství nejen žádostí o přelet, ale i zpětné vazby, z nichž některé byly i z míst, kde jsme proletěli více či méně náhodou, psal mi dokonce i vnuk Josefa Horáka z Lidic, bohužel tam jsem proletěl přiliš daleko. Taky mne mohlo napadnout, že zrovna Lidice by si ten zvuk Merlinu také zasloužily... chyba, snad jí napravíme někdy příště. Nejvíc mě ale pobavila zpráva od bývalé kolegyně, která napsala, že jsem proletěl blízko baráku jejího táty, kterýmu z toho málem spadly trenky :-)
Jednu věc musím ale zmínit. Všichni si tu hrajem na velký kluky, ale to by nebylo možné bez Steva, našeho britského kamaráda, jež oplývá až nevídanou velkorysostí. Kde jinde je podobný případ, že cizinec z daleké země nechá lítat se svým doslova klenotem dva místní blbečky, kteří ani zdaleka nepatří mezi "vyvolené", a k tomu umožnil, zejména v dnešních dobách, kdy všichni jen sčítáme ztráty a všichni jsme lační po leteckých akcích, takhle přes hodinu létat po kraji pro radost všech? Vždyť jen přiletět po jarní koronakrizi přes půl Evropy, kde příjmy z jediného letošního leteckého dne pokryjí jen zlomek nákladů na pojistku a mnohahodinový přelet, je čistá a velká finanční ztráta. Doufejme tedy, že se situace nebude v příštích letech opakovat a letecké dny se opět vrátí na pořad dne a náš Spitfire se začne opět objevovat na leteckých dnech!
Jo a ještě dodatek. Kdo bude chtít vidět Spitfire v letu, bude mít možnost o nadcházejícím víkendu 22/23.srpna na leteckém dni v Chebu. Pokud ministr (tentokrát nikoliv náš) s červenou mikinou nezavelí "do roušek a domů!"
Maúcta
Radim