S/Ldr Otto Smik

 

Otto Smik se narodil 20. ledna 1922 v lázeňském městě Boržomi nedaleko Tiflisu (dnes Tbilisi - Gruzie) na Kavkaze. Zde totiž jeho slovenský otec Rudolf zůstal po první světové válce, když se dostal do ruského zajetí. Rudolf Smik se zde oženil s dcerou vysokého carského důstojníka židovského původu, ale stále toužil po návratu na Slovensko. To mu bylo umožněno až v roce 1934. To již měl tři syny, Otto byl prostřední. Rodina se nejprve usadila v Hájinkách, poté v Bratislavě.


Otto již od malička projevoval zájem o letectví. Nejprve stavěl modely a v soutěži leteckých modelářů ve Vajnorech 9. 5. 1937 vyhrál ve své kategorii první cenu. Navštěvoval také plachtařský kurs v Dúbravě a na Straníku a vystudoval dvouletou soukromou obchodní školu, ale povolání úředníka mu k srdci nepřirostlo. V té době také vznikl Slovenský štát, ale Smikovi, a také mnohým jiným, se to nelíbilo.


Dne 18. 3. 1940, necelé dva měsíce po svých osmnáctých narozeninách, odešel Smik do zahraničí, aby se přidal k čs. zahraničnímu odboji. Prchal tzv. balkánskou trasou přes Maďarsko, kde se přihlásil na francouzském konzulátu a dostal falešný pas, do Jugoslávie. Zde se spojil se skupinou dalších čs. uprchlíků. Tak pokračoval přes Řecko, Turecko a Írán do Francie. Dne 3. 6. 1940 se hlásil u čs. letecké skupiny v Agde. Ale před tím, než mohl zahájit výcvik, se Francie zhroutila a on 24. 6. 1940 odplouvá do Liverpoolu.


V Anglii byl přijat do RAF v hodnosti vojína a svou kariéru zahájil jako důstojnický sluha. Teprve v září 1941 byl povolán k elementárnímu leteckému výcviku u 3. EFTS v Schellingfordu. Pokračovací výcvik prodělával od ledna 1942 v Kanadě. Jedním z jeho instruktorů zde byl i Josef Stehlík, jedno z čs. leteckých es, který hodnotil Smika jako mimořádného pilota. Po půl roce se opět vrací do Anglie a v říjnu 1942 absolvoval u 61. OTU v Rednalu finální fázi výcvikového cyklu – operační výcvik. Již v květnu 1942 byl povýšen do nejnižší důstojnické hodnosti Pilot Officer, ale v čs. armádě měl hodnost desátníka. To mu v budoucnu přineslo mnohé problémy.


Dne 5. 1. 1943 byl přidělen k 312. čs. stíhací peruti, ale již 7. 1. 1943 je přeložen k 310. čs. peruti na téže základně. Zde nastaly problémy, které dělali Smikovi čs. letci za to, že měl důstojnickou hodnost RAF. Na jedné straně to bylo několik zkušených letců -poddůstojníků, pilotů již z ČSR a ostřílených veteránů, na straně druhé to byli sami čs. důstojníci, kterým se nelíbilo, že Smik je důstojník a neabsolvoval Vojenskou akademii v ČSR. Vše se vyřešilo tím, že Smik na vlastní žádost odešel k britské peruti. Aby nedělal „zlou krev“! Proto dne 15. 1. 1943 nastupuje k 131. peruti do Castletownu ve Skotsku, která zde byla na odpočinku. Smik s perutí držel hotovost a podnikal cvičné lety. Setkal se zde také se dvěma dalšími Čechy – Tomášem Krumlem a Jaroslavem Hladěm.


Ovšem již 2. 3. 1943 byli všichni tři přeloženi k 122. peruti do Hornchurchu. Peruť tehdy vedl slavný stíhač Donald Kingaby, DSO, DFC, DFM and 2bar, vítěz dvaceti tří leteckých soubojů, a létala s novými Spitfiry F. Mk. IX. Hlavním úkolem perutě byl doprovod bombardérů na cíle v severní Francii, Belgii a Nizozemí.


Své první vítězství získal Smik již jedenáct dní po příchodu k nové peruti. Dne 13 . 3. 1943 se jednotka účastnila akce Ramrod 80, což byl nálet osmdesáti bombardérů B-17 na nádraží v Amiens-Longeau. Nad cílem zaútočily na svaz Messerschmitty Bf 109 G od I./JG 27 a Focke-Wulfy Fw 190 od I./JG 2 a II./JG 26. Smik tehdy letěl jako Kingabyho číslo a kryl mu záda. Náhle spatřil z kokpitu svého Spitfiru F.Mk.IXC (BS283,MT-A) z výhodné pozice ve slunci, dvojici stodevítek a než se nadál byl 200 metrů od jedné z nich. Zahájil palbu a neminul. Z Messerschmittu se vyvalil černý dým a začal unikat střemhlav k zemi, kde se ztratil Smikovi z očí. Doma mu byl přiznán jako pravděpodobně sestřelený. Skutečnost však byla mnohem lepší. Jen tři spojenečtí letci totiž hlásili boj s Bf 109 a Luftwaffe toho dne ztratila právě tři Messerschmitty, což znamená, že i Smik svého soupeře sestřelil. Také sestřelení piloti, příslušníci JG 27, která se krátce před tím vrátila do Evropy z Afriky, byli velmi zajímaví. Prvním byl Lt. C. Erdmann, který se zachránil na padáku, a druhým Fw. Gustav Sturm, který musel nouzově přistát. Poslední obětí byl sám velitel I./JG 27 Hptm. Heinrich Setz, který zahynul. Setz byl velmi zkušeným stíhačem, nositelem Rytířského kříže s dubovou ratolestí a vítěze 138 leteckých soubojů. Jeho přemožitelem je s největší pravděpodobností Nor Sgt. T. Larssen od 331. perutě. Erdmanna pravděpocobně udolali Poláci z 315. perutě a Smik tak s zřejmě zdolal Sturma. Dne 9. 4. 1943 se Smik účastnil svého prvního Rhubarbu v okolí Dieppe. Společně s P/O G. J. M. LeGolem zničili dvě lokomotivy a jednu poškodili.

 

Spitfire F. Mk.IXC  BS283 MT-A , 122 Squadrona, březen 1943, letiště Hornchurch


Dnem 18. května 1943 Smik s Hlaďem změnili jednotku, neboť dosavadní 122. peruť právě odcházela na odpočinek do Eastchurche. Její místo zaujala 222. stíhací peruť (Natal), která 29. dubna 1943 dorazila do Hornchurche.  Oba přešli právě do jejích řad a Smika zde čekala největší sláva. V čele 222. peruti stál nejprve S/Ldr E. J. F. Harrington, po němž v červenci 1943 velení převzal S/Ldr G. J. Stonhill, DFC. Jelikož i 222. peruť, vyzbrojená Spitfiry F.Mk.IX operovala z Hornchurche, působila v rámci operačně vytíženého Hornchurchského křídla (společně se 129. perutí). Křídlu (wingu) tehdy velelo známé australské eso W/Cdr John R. Ratten, DFC ( 5 sestřelů ) , kterého v srpnu 1943 vystřídal další vynikající stíhač RAF, Novozélanďan W/Cdr William R. Crawford-Compton, DSO, DFC & bar ( 22 sestřelů ) .
Zde se již 29. 6. 1943 podílel na akci Rhubarb 27, jejímž cílem byla německá doprava, a kdy se podílel na zničení lokomotivy a třiceti vagónů. Dne 15. 7. si pak mohl připsat další vítězství. Během operace Rodeo 245 sestřelil jeden Fw 190 a další stodevadesátku zničil 27. srpna. Dalším úspěšným dnem pro něj bylo čtvrté září. Peruť startovala na operaci Ramrod S.31, při níž 36 amerických Marauderů napadlo seřaďovací nádraží v Hazebroucku. Nad cílem na formaci zaútočila skupina stíhacích stodevítek a rozpoutala se zuřivá bitva. Smikovi se v ní podařilo jeden Messerschmitt sestřelit a druhý poškodit. O čtyři dny později si připsal poloviční podíl na zničení dalšího Bf 109 a 24. 9. si z operace Ramrod 242 přinesl pravděpodobné vítězství nad Focke-Wulfem.


Svůj největší úspěch zaznamenal Smik 27. 9. 1943 během dvou akcí. Na první peruť startovala v 9.59. Šlo o operaci Ramrod 250, kdy americké bombardéry B-26 Marauder zaútočily na letiště Beauvais-Tillé, základnu jednotky II./JG 26. Nad cílem na svaz zaútočilo asi dvacet Focke-Wulfů, ke kterým se připojilo i několik Messerschmittů. Smik si ve vypuknuvší bitvě vedl velmi dobře a po přistání hlásil dvě stodevadesátky jako sestřelené a jednu, společně s jedním Bf 109, jako poškozenou. Ve 14.45 startovala peruť na druhou akci, která se od první lišila jen cílem – tentokrát letiště Conches. Během tohoto letu sestřelil Smik jeden Messerschmitt.

Spitfire F. Mk.IXC  MH423 ZD-K , 222 Squadrona, září 1943, letiště Hornchurch

 

Dne 18. 10. 1943 letěl Smik již na svůj 121. bojový let, ale po něm nastupuje na předepsaný odpočinek. S 7 a 1/2 letounů sestřelených jistě, 2 pravděpodobně a tří poškozených  ( takřka všechna na Spitfiru F Mk.IXC MH423 ZD-K ) byl Smik nejúspěšnějším čs. stíhačem roku 1943. Jeho úspěchy ocenilo britské velení 20. 10. 1943 udělením vysokého vyznamenání DFC – Záslužného leteckého kříže. Smik pak převážně působil jako střelecký instruktor, k čemuž ho předurčovaly jeho vynikající střelecké schopnosti.


Druhý operační turnus zahájil Smik 15. 3. 1944 u 310. čs. stíhací perutě. Peruť byla tehdy vyzbrojena Spitfiry LF. Mk. IXC a intenzivně se připravovala na invazi. Tentokrát již staří harcovníci přijali Smika mezi sebe.

Spitfire LF. Mk.IXC  MJ291 NN-N , 310 Squadrona, duben-květen 1944, letiště Appledram


Od 6. 6. 1944 spočíval hlavní úkol perutě, a celého 134. (československého) křídla, v ochraně invazních pláží a v útocích na německou dopravu. K prvnímu velkému utkání 134. křídla s Luftwaffe došlo 8. června. Dvanáct stíhacích Focke-Wulfů vybavených pumami, nejspíšě od útvaru 8./JG 54, zaútočilo na vyloďovací pláž Sword a chtěly beztrestně uniknout. Českoslovenští stíhači byli ovšem proti. V  nastalé bitvě se jim podařilo tři stodevadesátky sestřelit a dalších pět poškodit. Jedno jisté vítězství si připsal i Smik. Německá jednotka vykázala dvě 100% ztráty. Prvním ztraceným byl velitel letky a vítěz 69. soubojů Oblt. Eugen-Ludwig Zweigart, nositel Rytířského kříže, druhým Lt. Alfred Taucher.


Další vítězství si připsal Smik 17. června. Letěl jako velitel čtyřčlenné hlídky do prostoru vylodění. U města Caen narazili piloti na dvojici stíhacích stodevadesátek. První sestřelil Smik sám, druhou ve spolupráci s Františkem Vindišem.  Všechna vítězství dosáhl Smik na svém osobním Spitfiru MJ291 NN-N.

Spitfire LF. Mk.IXC  MJ291 NN-N , 310 Squadrona, červen 1944, letiště Appledram

 

Dnem 3. července 1944 bylo 134. křídlo vyňato ze svazku taktického letectva a podřízeno obraně Británie. V té době totiž začaly na první britská města dopadat Hitlerovy zázračné zbraně – letounové střely Fiesler Fi 103, známé spíše jako V-1. Do hlídek proti novému nebezpečí se zapojily i čs. perutě a největšího úspěchu dosáhl právě Smik. Dne 8. 7. 1944 v 21.25 odstartoval Smik ( Spitfire F.Mk.IX , EN527, NN-N ), společně s Josefem Pípou, na hlídku proti hlášeným V-1. Již tři minuty po startu spatřil Smik jednu V-1, která letěla k Londýnu, a krátkou dávkou z kanónů ji zničil. Další V-1 zneškodnil v 21.45 a poslední v 22.00.


Dne 11. 7. 1944 doznaly jeho schopnosti dalšího ocenění. Stal se totiž velitelem letky B u 312. čs. perutě, jejíž operační náplní byly doprovody těžkých britských bombardérů nad Německo a hloubkové útoky Ranger proti dopravě.
Velký úspěch si mohl Smik a jeho roj připsat 25. 8. 1944. Cílem útoku bylo letiště Steenwijk, kde zaútočili na tři vedle sebe stojící vlakové soupravy, z nichž jedna byla cisternová. Ta zakrátko explodovala a zničila i dvě zbývající soupravy. Stíhači tak připravili Němce o spoustu drahocenného paliva.

Spitfire HF. Mk.IXC  ML286 DU-N , 312 Squadrona, srpen-září 1944, letiště North Weald

 

Operace 3. 9. 1944 se stala Smikovi osudnou. Toho dne 310. a 312. peruť doprovázely Halifaxy k náletu na letiště v Soesterbergu. Cestou zpátky zaútočil Smik se svým rojem na letiště Gilze-Rijen, kde stály zamaskované Ju 88. Smikovi se sice podařilo dva Junkersy zapálit, ale jeho Spitfire HF.Mk.IX ML296 DU-N dostal tři zásahy od flaku a pilot s ním musel nouzově přistát. Všichni ho pak považovali za mrtvého, v lepším případě za válečného zajatce.


Skutečnost však byla mnohem lepší. Smik přežil nouzové přistání a skryl se před Němci. Dokázal se spojit s členy nizozemského odboje a ti ho pak po sedm týdnů ukrývali. Nejprve v Beeku, pak v Bredě a nakonec v Ginnekenu. Dne 23. 10. 1944 se vydal na cestu k německým liniím, které přešel o tři dny později a 29. října byl již v Anglii.


Pro své vnikající velitelské schopnosti byl Smik 13. listopadu 1944 postaven do čela 127. stíhací perutě, která měla základnu na letišti B-60 nedaleko Grimbergenu v Belgii. Peruť se podílela na letecké podpoře britských jednotek, doprovodu útočných bombardérů a podnikala útoky na německou dopravu. Výzbroj jednotky tvořily Spitfiry LF. Mk. XVIE, které byly poháněny motory Merlin postavenými v USA.


Útoky na pozemní cíle byly velmi riskantní a perutě, které je podnikaly, měly největší ztráty. Dne 28. 11. 1944 si smrt našla i Otto Smika. Peruť startovala k ozbrojenému průzkumu do prostoru Arnhem - Hengele - Zwolle. Piloti nenarazili na žádný dopravní prostředek a Smik se rozhodl pro útok na nádraží ve Zwolle, o kterém však bylo všeobecně známo, že je velmi silně chráněno flakem. Ten se také stal Smikovi osudným. Již při točení k útoku zasáhlo Smikův letoun RR227 9N-B několik protiletadlových granátů. Pilot se pokusil s těžce poškozeným letounem přistát. Přistání ale nezvládl a havaroval. Během útoku byl sestřelen ještě druhý Spitfire, který pilotoval Belgičan Henri L. J. Taymans. Jeden letoun havaroval na farmě Blooksteeg poblíž Zwolle, druhý dopadl do rozbahněného vodního příkopu u železničního náspu trati Kampen – Zowlle.

Rekonstrukce vzhledu posledního Spitfiru Otty Smika z 28. 11. 1944. Spitfire LF. Mk.XVIE  RR227 9N-B, 127 Squadrona, letiště B.60 Grimbergen

 

Letoun z farmy ihned začali Němci likvidovat, vymontovali z něj zbraně a vrak odvezli do šrotu. Pilota letounu pohřbili o dva dny později na hřbitově padlých spojeneckých vojáků De Kranenburg jako „neznámého Angličana“, ačkoliv u něj nalezli osobní doklady i identifikační známku. V červnu 1945 přijela do Zwolle belgická komise, která měla na žádost Taymansova otce zjistit osudy obou letců. Podařilo se jim najít zbytky Spitfiru sériového čísla RR227 a označili pilota pohřbeného v roce 1944 za Taymanse. Ostatky byly proto v roce 1951 převezeny do Belgie. V roce 1946 místo zkoumala také nizozemská sekce britské služby pátrající a objasňující osudy nezvěstných letců RAF (No. 5 (Holland) Section of Missing Research and Enquiry Service RAF), která souhlasila se závěry Belgičanů a u místa havárie druhého letounu nechala vztyčit železný kříž se zkomoleným jménem P/O O. SINK RAF (Pole) + 27.11.1944.


V roce 1961 navštívila farmu Bloksteeg vdova po Henri Taymansovi. Od pamětníků se dozvěděla, že z trosek letounu byl Němci vytažen vysoký, světlovlasý muž. Jenže Henri byl malé postavy a tmavých vlasů. A navíc bylo asi poprvé pečlivě prozkoumáno, který z letců pilotoval který letoun. Ukázalo se, že Spitfire RR227 9N-B pilotoval Smik, Spitfire RR229 9N-Z Taymans. Bylo jasné, že někde došlo k omylu a celý případ byl znovu otevřen. Jasnou odpověď tak mohlo dát jen vyzdvižení druhého letounu z bažinatého příkopu u Kamperweg. Vysoké náklady na provedení vyzdvižení z obtížného terénu však celou věc komplikovaly. V roce 1964 se o tuto záležitost začala zajímat holandská média a více méně pod tlakem veřejného mínění bylo rozhodnuto, že letoun bude vyzvednut. K vyzvednutí nakonec došlo 12. května 1965 a provedl ho speciální ženijní tým nizozemského královského letectva. Ve vraku Spitfiru RR229 byly nalezeny ostatky pilota i s jeho osobními doklady, které byly i po dvaceti letech dobře čitelné. Nalezeným letcem byl Henri Taymans, v Bruselu byl tedy pohřben Otto Smik. Poté již šlo vše hladce. Taymans byl uložen do správného hrobu a Smik byl převezen na kanadský válečný hřbitov v Adegem East.  V roce 1994 byly jeho ostatky exhumovány ještě jednou a převezeny do Bratislavy a uloženy v Slávičím údolí.


Za svou úspěšnou bojovou činnost obdržel Smik spoustu vyznamenání: pětkrát Čs. válečný kříž, Čs. medaili Za chrabrost, Řád MRŠ III.tř., francouzský Croix de Guerre s palmou či britské Defence Medal a Air Crew Europe Star. Provedl  celkem  263  operačních  letů,  z nichž  215 podnikl  nad  nepřátelským  územím.  Ve  vzdušných bojích sestřelil celkem  11 nepřátelských letounů jistě,  1 pravděpodobně  a  3 poškodil ;  zlikvidoval  i  3 bezpilotní  střely   V-l , nehledě ovšem na další četné cíle zničené či poškozené na zemi a na vodě. Na místě smrtelného pádu u farmy Bloksteeg byla v březnu 1992 Smikovi odhalena pamětní deska a jedna z ulic Zwolle nese dnes jeho jméno.

Prameny: válka.cz